MoveMents VirtualCup

MoveMents VirtualCup

Že jste ještě neslyšeli o MoveMents VirtualCup? Jak byste také mohli?! Nezávazná každoměsíční soutěž o borce měsíce ale propukne každou chvíli!!

O co se bude jednat?

Každý měsíc bude vyhlášena trať / tratě / jiná challenge a budou zveřejněny propozice k jejímu absolvování. Výhodou VirtualCupu je, že se nemusíte vázat na jeden termín, ale můžete jej absolvovat kdykoliv během měsíce – ráno, v noci, sami nebo ve skupině, můžete chodit trénovat i každý den – započítává se váš nejlepší výsledek!

Na své si přijdou běžci, plavci, cyklisté i lezci. Na každé trati budou vyhlášeni borec a borka měsíce pro danou aktivitu, vrcholným titulem pak bude BOREC MĚSÍCE, určený bodovým systémem dle pořadí v daných aktivitách.

Proč se účastnit VirtualCupu?

Neexistuje lepší motivace, než kamarádské hecování! Celý závod je navíc založen na vaší upřímnosti a fairplay, hlavním posláním je objevování nových prostorů pro trénink a společná motivace k pohybu!

První turnus vypukne 1. června 2015, těšit se můžete na běžeckou trať s nádherným převýšením!

Za Team MoveMents se těšíme na společné porovnání sil všech!

Zde najdete výsledky za poslední ročníky:
červen
červenec
srpen
září

Celkový přehled

Seriál nejvyšší vrcholy Evropy

Seriál nejvyšší vrcholy Evropy

                  Již před mnoha lety se v hlavě mého otce zrodil nápad. Jednalo se o různé výlety s kamarády za účelem zdolat všechny nejvyšší hory Evropy.

                 V roce 2014 jsem na několika z nich stanula i já. Tento nápad mě vyloženě pohltil a rozhodla jsem se pro jeho alternaci. Všechny nejvyšší hory Evropy zůstaly, jenom se změnil čas na jejich překonání a skupina, která se o zdolání takového plánu pokouší.

Za sebou (za skupinu MM) máme hory:

1) Sněžka ( 1603 m.n.m.) – Česká Republika

2) Gerlachovský štít ( 2654 m.n.m.) – Slovenská Republika

3) Rysy ( 2503 m.n.m.) – Polsko

4) Triglav ( 2864 m.n.m.) – Slovinsko

5) GrossGlockner (3798 m.n.m.) – Rakousko

6) Kékes (1014 m.n.m.) – Maďarsko

                  Na rok 2015 se chystají výstupy na Mont Blanc (Francie/Itálie), Zugspitze (Německo), když bude zájem tak pro ty, co ještě nebyli na nejvyšší hoře naší republiky, opakovaný výstup na Sněžku.

                                   Popisy všech výstupů si můžete přečíst v rubrice „Akce“ a celý tento šílený nápad se bude neustále obnovovat na této stránce („Dlouhodobé akce“)

Takže naostřit cepíny, dotáhnout sedáky a vzhůru nahoru!

 

Marťa Němcová

Team MM

 

Triglav

Triglav

Prozatím ta fyzicky a psychicky nejnáročnější cesta. Do Slovinska jsme přijeli s KUbem a Helčou časně ráno. Po celonoční jízdě autem jsme se kochali výhledy u jezera Lago di Predil a nakonec zaparkovali v kempu v Bovci. Nevěděli jsme co s časem, tak jsme se rozhodli vyrazit k nejvyšší hoře Slovinska – Triglavu. Od našeho kempu to nebyla tak daleká cesta. Tak jsme nasedli a jeli.
Musím dodat, že s Helčou jsem se znala sotva 24 hodin. Tenhle výlet byl sledem náhod a také i štěstí. V autě panovala povznesená nálada. Samá sranda, samý vtip.
Bohužel dorážíme k hoře za hustého deště. Celková únava a počasí nám berou náladu na další postup. Čekáme v autě a doufáme, že se to přežene. Hm, nebo taky ne.
Ale Kube nás vykope z auta a tak nakonec přece jenom vyrážíme. Chceme se kousek projít. Jen tak. Je už po dvanácté. Máme baťohy, bundy, pití. A po několika set metrech znenadání přestane pršet a ihned vykoukne sluníčko. Během chvíle jako by ani žádný nečas neexistoval. Vesele si to šlapeme nahoru. Řídíme se podle mapy a instrukcí jednoho kamarád, který tu byl před rokem, ale nedošel až na vrchol. Cesta se začíná zvedat. Počasí opět za úřaduje, tak jdeme ve sprše. Přelézáme kameny, bojujeme se sutí a funíme (dobře, já funím) do kopce. Potkáváme několik lidí. Jdou na druhou stranu, dolů. Za mokra a mlhy se dostáváme do (neznámého) sedla. Rozcestník nenese ani jeden název v naší mapce. Ale u něj začíná ferrata, o které mluvil kamarád. Dle jeho slov „vrchol by měl být necelých 300 metrů dál“. Takový kousek! Tak jdeme.
Nasazujeme sedáky a ferratové sedy a vzhůru nahoru. Ocelové lano studí a všechno je od deště mokré. Stále stoupáme, ferrata končí. Stoupáme dál. Čeká na nás docela strmý svah, cesta nikde. Pod sebou vidíme trhance mlhy a údolí (hodně, hodně hluboko). Zastavujeme na svačinu a schizofrenní počasí pro nás má další chuťovku – sníh (v srpnu!). Nedbáme a jdeme dál. Další ferrata. Tentokrát opravdu pro odvážné. Dostáváme se na hranu. Pod sebou máme údolí odkud jsme vycházeli. Strmý půl kilometr rozechvívá. Pokračujeme. Slunce nás hřeje, nastoupané metry taky. Ale moc netušíme kde jsme. Před sebou máme ještě cestu a v dáli skalnatý masív. Vydáváme se tím směrem. Jdeme po planině jako vystřižené z Pána Prstenů. Za ní následuje sněhový svah, tak se pouštíme do zdolávání. Cestou jsme již nikoho nepotkali a to ticho a klid si užíváme. Ale..
Nahoře se dostáváme k úpatí masívu a k dalšímu rozcestníku. Tentokrát na nás z ukazatele kouká jedno známe slovo. „Triglav“. Ten obrovský masív je náš vrchol. Váháme. Je pozdě. Nikde nikdo. Nakonec vítězí soutěživost. Jdeme nahoru!
Nejprve suť, potom další ferrata. Kolem nás krásné rozhledy, úžasné počasí a únavu tolik nepociťujeme. Obcházíme masív, pod námi je další údolí, tentokrát neprostupně zahalen do mlhy. Klademe nohu před nohu a doufáme v konec. A ten se opravdu vynoří jako již zapomenutý monument. Jsme tu‘ A dokonce tu nejsme sami. Přece jenom nejsme takový blázni, je tu i další skupinka. Necháme se od nich vyfotit a ptáme se na cestu. Ukazují nám doprava do mlhy, na druhou stranu než jsme přišli. Aspoň se nebudeme muset vracet. Radí nám, aby jsme přespali na chatě, která je tak hodinu cesty. Že dolů to nemáme šanci stihnout. Trochu nás zamrazí. Ale do tmy času dost. Rychle se vydáváme dolů. Moc to nejde. Klesáme po ferratě, která vede po hřebeni. Chata se vynoří z mlhy jako přízrak. Opět rokujeme. Ukazatel ukazuje 4 hodiny dolů. Známe tyhle časy a rozhodneme se běžet, takže vítězí rozhodnutí: Směr dolů. Zanecháváme chatu za zády. Cesta se nám bohužel docela rychle ztratí v suťovisku. Nemáme moc čas hledat, tak prostě zatneme zuby a sjedme dolů po štěrku. Ve skále potkáváme naštěstí zabodnutou značku naší cesty. Vede po obrovských blocích rozpraskaného kamene. Běžíme, skáčeme přes trhliny a na celé planině jsme sami. Čím víc ubývá světla tím víc přidáváme. Dostáváme se ke zlomu odkud vidíme dolů ka našemu autu. Ale už je opravdu šero. Utíkáme dál. Z planiny se stává cesta v úbočí. Už spíš jenom jdeme. Po jedné straně máme skalní stěnu nahoru, po druhé dolů. Po chvíli rozsvěcujeme naší jedinou čelovku. Vždy popojdu pár metrů, otočím se a svítím ostatním. A tak postupujeme. Jsme unavení, hladoví a nevíme jak daleko ještě musíme jít. Začíná to být obrovský tlak. Ke všemu se postupujícím večerem stále více ochlazuje. A po jednom nechtěném pohledu doleva do propasti zjistím, že cesta půl metru široká bez zajištění končí opravdu hodně hluboko. Doleva už se nepodívám.
Po dalších hodinách u nás nastává čistá mechanizace a apatie. Prostě jdeme. Dopředu. Stále si povídáme, sice o nesmyslech, ale aspoň nemusíme myslet na to kde jsme, jaký máme hlad a jak moc jsme unavení. Padne i návrh tady zůstat a počkat do rána. Naštěstí neobstojí a pokračujeme dál. A to hrozné nás ještě čeká. Schody. Poprvé jsem radostí bez sebe. Schody znamenají, že civilizace už je blízko. Po několika stovkách schodů už tomu nevěřím. A opět cesta lesem, křovím, jehličím. Mezi stromy se zableskne červené světlo. Asi už mi vyčerpaná mysl ukazuje nesmysly. A světlo nemizí. Jdeme k němu a tam vidíme cestu. Cestu…. Cestu!Poslední hodinu už jsem na ni přestala věřit. Na všechno. Zůstala jenom pravá dopředu, levá dopředu. Po deseti přešťastných, ale naprosto devastujících minutách docházíme k autu. Kube a já usínáme, Helča řídí. Po chvíli ji vystřídám. Taky toho má dost. Tak tak, ale dojet do kempu zvládnu. Dojít od auta ke stanu je asi to nejtěžší. Ještě se doplazíme vyčistit zuby. Stojíme všichni tři před zrcadlem a vypadáme jako mrtvoly. Je to k smíchu. Připadám si jako na drogách. Totálně vyčerpaná. Člověk je tak unavený, že už nemůže nic. Zalezeme do spacáků. Už si nevzpomínám na nic.
Můj zatím nejnáročnější den vůbec. Vlastně jsme dojeli v jednu v noci.
Na jeden vrchol jsme měli z pekla štěstí, zážitků jak za měsíc cestování a upřímně jsem ráda, že jsem tam byla právě s Vámi.
Pro Helču a Kubeho – dva skvělé, úžasné a jedinečné človíčky.

Marťa
Team MM

PS: cestou nás doprovázela klasická slovinská značka. Červená tečka, bílý kruh. Pouze v noci všude byla jenom červená tečka. Pokud jste někdy měli chuť zabít značku, tak naše pocity chápete. A pokud ne, nemá cenu vysvětlovat.