Tatry, Tatry, Tatřičky.

Tatry, Tatry, Tatřičky.

  Růžovej a modrej provázek v MM skladu? Tak to si říká o jediné – vzít je na testovačku. Vyrážíme zrovna do Tater. Chceme si ještě ledit a mixovat, tak je to ideální příležitost…

Po dospání na parkovišti ráno odcházíme od auta snad první. Stoupá to samo a bez bolesti. Asi dobrej trénink nebo trenér nebo nás tak táhnout hory. Kdo ví… Cestu na Zbojandu zpestřujeme pěti délkami Veverkova ledopádu, od něj na chatu už to k večeru tak bezbolestné není…

Další ráno odchod do Dámy s péřovkou (M4), co vede do Slavkovské priehyby. Cesta na dámiččino přání. Krásná s dobře odjistitelným komínem ve střední části. Poslední dvě délky postupovým jištěním až na hřeben, kde sotva stojím. Fičí fest. Ale je to pecka! Tom mi ukazuje, kudy se loni projeli v lavince – to už taková pecka není. Dolů poctivě slaňujeme, i když je to víceméně sněhovým žlábkem.

Ještě jednou přespíme a chatu opouštíme. Frýrajderka, i přes Lukyho snahy, ze mě asi nebude. Tlamu jsem hodila zhruba čtyřikrát a přitom ten svah byl jak sjezdovka… Sníh co mi kouše lyže prostě kamarád není a basta! Volíme stejný model jako při nástupu a cestou ledujeme. Tentokrát jsme zastavili u Grószóva ľadu – přes spodní lezeme k hornímu a ten si tam pošleme pěkně celej. Zprava doleva, všechny směry kolmé, tvoří to v nich bandasky, což trochu málo bolí a trochu moc hřeje. Aspoň má i Tom pocit, že lezeme.

Poslední den se má zhnusit počasí, tak vstáváme brzo. Mít o dovolené na budíku 03:30, to pochopí málokdo… Nicméně načasování bylo dokonalý. Při nástupu romantika hadr. Takový až kýčovitý svítání jsem dlouho nezažila. První délka vede znovu Veverkáčem, pak druhá sněhovým polem a stojíme pod dalším mixem. Tentokrát na chlapcovo přání. A přitvrzujeme – Chlapcom z Pumori je psáno za M5+. Když vidím nástup, tak si nejsem jistá, co v tý cestě chci vlastně dělat. Ale pak to jde. Vzlínáme asi 50 m plotnou, kde Tom skoro nezaložil a hroty drží v mikrospárkách. V dalších délkách se to mění a mám trochu pocit, že ty šutry se mnou musí odejít dolů, jakmile za ně zaberu. Celkově euforka jak blázen. Pusa, potřást rukou, výhled do Velký studený, sluníčko ještě hřeje, odměna zasloužená. Při slanění už se to ale kazí. Kluci ve Weather forecast věděli… Na Slavkovským štítu tak duní vítr, že mám pocit, že padá kamenná lavina. Začíná sněžit. K autu docházíme za hustýho mokrýho kydání. Všechno vyšlo jak má, už jen cesta domů. V práci z toho čerpám snad celej následující týden. Víc takových výletů

 

 

 

Kača Šedivá

Team MoveMents.cz

 

(poznámka editora – tučně zvýrazněny všechny pozitivní, tedy důležité věci)

Xmas MoveMents Páááárty 2019

Xmas MoveMents Páááárty 2019

Tradiční akční večírek MoveMents se před letošními vánoci trochu zklidní. Dovolujeme si vás pozvat na společné odpolední lyžování, bude-li na čem (ozvěte se na luke@movements.cz), večerní saunu (přihlášky na Maňase, nejlépe předat ústy v Hudy Jihlava) a konečně večerní setkání členů a přátel spolku, ale také jejich přítelů a přítelkyň nebo třeba domácích mazlíčků (kromě těch otravných) v divadelní kavárně (více Pája Benešová). Povídání, pojídání, popíjení…

Podrobný program neděláme, ozvěte se výše zmíněným, a nebo doražte 15.12. v 19:00 do divadelní kavárny.

#rozloučení se sezónou, #začátek nové. Nebo mají ty # být všude?

Váš Luke,

Team MoveMents.

Maňasova glosa: můj první (a druhej) kayakcross

Maňasova glosa: můj první (a druhej) kayakcross

V Čechách se jezdí asi 5 závodů tohoto typu. Dva z nich jsou pro velký kluky (Trnávka a Čerťáky) ty další tři se dají rozumně jet. České Vrbné bylo v červenci, to jsem hold nestihl, další byl Kanufest v Roudnici nad Labem a pak Freestyle fest v Troji.

před bannerem akce

V Roudnici to byla velká sranda. Dorazil jsem na místo asi 5 hodin po konci prezence, s tím, že jsem neabsolvoval kvalifikaci. No, neměl jsem potřebné informace. Oběhal jsem pořadatele a vymodlil jsem si, aby mě nechali startovat. Zřejmě trochu změnili kvalifikační podmínky No nakonec jsem si to mohl zajet a moooc mě to bavilo. Nakonec z toho bylo dělené 33. místo ze 42. Závod je na videu.

To Tróju jsem si užil komplet. Závod se odehrál 8. – 9. září 2018. Začalo se sobotním sprintem s tím, že do kayakcrossu může postoupit jen 32. Měl jsem kliku, dojel jsem 31. a víc nás nebylo Takže startoval jsem mohl. Ve třetí rozjížďce se na mě usmálo štěstí, leadera naší rozjížďky odnesl proud pod válcem zvaným „Tlama“ a nedokázal trefit banner. No a kamoš z Pejru, co mě předjel potom co mě poslal do vody zase eskymoval pod dálší valcem, tak jsem se dostal postupující druhý místo. V další rozjíďce zase trochu štěstí. Nakonec dělené 9.-12. místo. V neděli byl potom Fun slalom a tam se moc nedařilo a po špatným nájezdu přišel eskymák a časová ztráta. Nakonec 19./22. Celej ten víkend byl ale hlavně o mistrovství republiky ve freestylu, takže divák mohl oči nechat na borcích co dělají psí kusy v „Tlamě.“

v rámci festu si mohl kdokoli zablbnout na raft – já třeba třeba s klukama z Pelhřimova

Proč ale píšu tenhle článek. Závody tohoto typu mě dost baví, potkáte nové lidi, pokecáte se soupeři. Měl jsem sebou Ráďu, která mi dělala super support, ale trochu mi chybělo, že z naší partičky jsem jel sám. Radost je pak poloviční. Takže kdo se ke mně na příští rok přidá???

Roman „Maňas“ Pospíchal

 

Team MoveMents, sekce Kajak

Dachstein 2018 – nad chatou, pod chatou, nikdo nesmí lézt

Dachstein 2018 – nad chatou, pod chatou, nikdo nesmí lézt

Končí školní rok. Ajo, to vlastně až na jednoho čerstvého MUDra, který vypadá, jako by po šesti letech vylezl z jeskyně, už nikoho nezajímá. Tak rychle, ať stihnem přelézt důležité cesty dřív, než tam budou davy.

Adamekhutte nám odpírá víkendový nocleh, no, asi jsme to nestihli. Neva, v sobotu vylezem na Predigstuhl a v neděli to vyprásknem na Adámka, do úterý času dost. Na Predigstuhl volíme cestu rozcvičkovou, tři délky za 5+. Cesta je to přírodní, což odpovídá naší volbě nástupu – jo, dá se tam dojít po cestě, ale proč? Když můžete jít potoky a bažinami. O pár vyrvaných keřů a čištění lezeček od bahna dál uleháme na zcela opuštěném parkovišti ke spánku. Jak je možné, že parkoviště co hodinu ožívá a kolem snad projíždí svatby, které na nás troubí a vyblikávají nás, nechápu. Aspoň nevolají policii.

Predigstuhl

To je ono? Pár krav po cestě a příjemná procházka? Pamatuji si ten výstup na Adámka daleko těžši… No co, je čas rozdělit se na party a lézt. Dvojice a trojice není ideál, ale nakonec aspoň si procvičíme metodiku. Přímo nad Adámkem jsme vylezli následující 300m dlouhé cesty:

 

Diagonale V+

Sagerschusterin VI

Huttenpfilier III

A kluci si přihodili cestu horských vůdců na Hohes Kreuz za IV-.

Vše krásně odjištěno, dají se stihnout dvě cesty za den s obědem na chatě. Krása.

Stěna Niedere Schreibewand nad AdamekHutte.

Luke

Team Movements

Ženy vs. lezení: trojky a sedmičky

Ženy vs. lezení: trojky a sedmičky

„Pustila mně na třetí štand, ale v začátku čtvrtý dýlky přišlo velký převislý břicho a to jsem nedal, musel jsem zvolit rychlý ústup… Sedmička je na mně prostě moc.“

Možná zapátráte v paměti a najdete několik podobných vět, kterými jste sice hodnotili nějakou tu lezeckou cestu, ale s trochou kreativity by se daly vztáhnout i na jednu z nejdůležitějších součástí (a zároveň protějšků) každého lezce. Možná ne každý lezec zrovna nějakou tu součást má, leckterý jich může mít zase třeba víc, ale stejně jako každá lezecká cesta, i každý mezilidský vztah má jistou dynamiku, progresi a to včetně těch míst, která si užíváme, a těch, kde to trochu dře.

„Z dálky vypadá že by šla, ale když jsi přímo pod ní, trochu tě to vyděsí.“

V první délce jste vždy nadšení – poprvé po dlouhé době zdoláváte skálu/ženu, a cítíte se neporazitelně. Vše je možné, počasí je krásné, zkrátka vaše mužství je dopováno infuzí ješitnosti a ego roste pod náporem radosti, kterou vám to, nač zrovna šplháte, okamžitě vrací.

„Slušně jsem se v ní vyklepal.“

V druhé délce přichází uvědomění – první pohledy do topa a hledání rad od ostatních. Hlavně neztratit směr a hlavu! Nejistota – je to vůbec pětka?  Mám na ní? Co když po tomhle traverzu nebudu schopný slanit? Pomalu se uzavírají lehké únikové cesty – víte, že zpět už to bude možná těžší než dopředu.

„Visel jsem na ní (skobě) a nevěřil, že nepovolí.“

Třetí délka potvrzuje vaše slova. Utéct není kam, jste uvězněni ve stěně. Podíváte se ale do topa a ejhle!, ten sedmičkovej výšvih je za vámi, teď už to bude jen lehčí! Hluboký nádech a nával nové síly s vidinou vrcholu.

„Byl jsem na vrcholu a to jen díky ní. Se Štěpánem jsme si jí pěkně dali.“

No a pak už jsou jen dvě možnosti. Tou jednou je trvale udržitelný vztah. Zamilujete si jí a vracíte se k ní, i když už jí máte přelezenou několikrát a víte, co od ní čekat… stejně vás vždy mile překvapí. Jen oproti ženě na takovou cestu chcete brát kamarády.

Druhá možnost zní depresivně – úplný zásek, zapykat se ve stěně a s vypětím posledních sil zdrhat do boku nebo slaňovat z posledního friendu a bát se při tom o svou čest, někdy i majetek a život. Přesto to tak zcela depresivní není. Narozdíl od lezce z předchozího odstavce máte totiž volné ruce a můžete nespoutaně objevovat nové cesty, případně si je nechat ukazovat od kamarádů, kteří ty své oblíbené už našli a sdílet radost z hor (i žen). A pokud patříte mezi vyloženě promiskuitní lezce a nikdy nelezete na stejnou horu dvakrát, možná jste na tom úplně nejlíp. Jen když je lezci smutno, potřebuje trochu té lásky – možná jí najde zrovna na laně, jen pozor na sedm stereotypů, které můžete na laně potkat!

Ikonický pár skupiny MoveMents – jak to asi na laně funguje jim? O+A

Poznámka pro ženy, feministy, machisty, šovinisty a zkrátka všechny, kdo by mne chtěli nařknout z neoprávněných dvojsmyslů, dezinterpretací, impertinencí či impotencí. Při psaní článku nebylo ublíženo žádné ženě, jen pár cest přišlo o nějaký ten chyt. A kdyby si nějaká lezkyně chtěla přisadit svůj pohled na partnery, vypisuji inzerát: místo #meetoo nám, lezcům, řekněte: co byste na laně rády?

lv

7 stereotypů parťáků na laně

7 stereotypů parťáků na laně

Asi každý za svůj lezecký život vystřídal více partnerů. Možná jste ten šťastlivec / ta šťastlivka, která svého parťáka našla napoprvé a spojuje vás víc než jen lano, ale podobně jako v životě partnerském (tom intimním), i v parťáckém (tedy lezeckém) je dnes častější postupná obměna protějšků. Vlastně oproti partnerskému životu ani nemusí být postupná – parťáků můžete mít víc najednou a nikdo ani nemrkne. Jaké parťáky na laně můžete potkat a proč si je udržovat nebo se jim naopak vyhnout?

 

1.) Chill & climb

Lezec a (bůhvíproč, ale zpravidla to tak je) surfer, freemind bytost, která pouze výjimečně nevlastní punkově přestavěnou obytnou dodávku či alespoň vozidlo, ve kterém pravidelně spí a na bolest zad si nestěžuje, i když vás po jedné noci v jeho hotelu k lezení dokope jen sám ďábel. Výkonností však tento druh často překvapí. Po večerech se věnuje mohutným pitkám a přesto je první v nejtěžší cestě. A když jí přecijen nepřeleze, nevadí, zadaří se příště. Užijete si s ním pohodovou dovolenou, ale předem můžete pohřbít plány a sny o brzkém vyrážení na vzdálené vrcholy.

2.) Insta

Kam vítr, tam selfie. Typicky tento druh leze pouze první délku těžkých cest do výšky, která už je dostačující k pěkné fotce a facebookovému konstatování, že daná cesta je „úžo, mega a čupr“. V povinné výbavě má pletenou čelenku v barvě sedáku, tutově lezecké kalhoty od édevítky a triko s moudrým nápisem jako „climb now, work later“. S Insťou si moc nezalezete, ale určitě budete mít novou profilovku a možná se z vás stane virál (ať už víte, co to znamená, nebo ne). Pozná se kromě výrazné stylizace outfitu i podle toho, že má přesný přehled o nejvíc cool umělých stěnách v oblasti. Mezi tradičními horolezci sklízí největší opovrhování právě lezci druhu Insta.

3.) Zodpovědný lezec

Ten kamarád, který důsledně dodržuje zásady. Tváří v tvář vám bude čekat, až řeknete „jistím“, i když už dvacet minut na něj zíráte se založeným jištěním. Také si vás bude kontrolovat. A hodně. A bude vyžadovat kontrolu i od vás, takže mu každou chvíli taháte za uzel a ujišťujete ho, že doublecheck control proběhla a věříte mu. Úroveň lezení bývá rozdílná, ale společnou mají výraznou zpomalenost pohybu právě v důsledku přemíry pečlivosti. Abychom však byli seriózní, takoví lezci jsou potřeba. Připomínají nám totiž kromě spousty důležitých metod jištění, plánování nebo postupu také fakt, že všeho moc škodí.

4.) Hrotič

Hrotiči jsou neurotičtí plánovači, exaktně založené bytosti, které se živí přesností. Jakmile něco nejde podle plánu, propukají v usilovnou mánii, vedoucí k prohloubení současných problémů a často mají sklony až k histerii. Hrotičům se doporučujeme vyhnout, především jste-li lezec druhu chill & climb. Tato kombinace je obzvlášť nebezpečná a často končí silným vzájemným nepochopením. Bohužel hrotiče poznáte až ve chvíli, kdy něco přestane fungovat, i když i předem můžete mít podezření, zaznamenáte-li přemíru dotazů a instrukcí ohledně času, množství vybavení či jídla.

5.) Lax

Parťáci, kteří jsou vůči vám natolik laxní, až si přejete lézt radši s příliš zodpovědným lezcem z bodu tři. Pošle vás do stěny klidně se dvěma expreskama, naplánuje na odpoledne celodenní tůru nebo počítá s padesáti gramy jídla na den na osobu místo gramů pěti set. Na jeho ospravedlní, většinou tím zavaří především sám sobě. To z něj však dělá  tvora silného, schopného improvizace a nikdy se nelekajícího nastalé situace. Přesto doporučujeme v případě lezení s laxním parťákem nespoléhat na to, že by snad něco zařídil nebo nezapomněl. Radši ssebou noste vše, co potřebujete, i když vás pětkrát ujistil, že zatmění nehrozí ergo čelovka není potřeba, a že terén do kterého se vydávate je trojka, takže tu sadu friendů můžete nechat v autě.

6.) Kverulant

Kolikrát už si vám tečou nervy a v duchu si říkáte: „tak už to dolez, vždyť je to pětka!“? Pokud se v tu chvíli shora ozve něco ve stylu „mám nateklo“, „neostříhal jsem si nehty“, „tlačí mě boty“, „dneska nemám den“ nebo „to mágo nemáguje“, věřte, že na druhém konci lana není čaroděj, který hledá ztracenou magii, ale lezec-kverulant. I když leze nejtěžší flák v okolí, při malém zaváhání hned hledá výmluvu. Pády a přidržení za expresku svádí nejčastěji na materiál („v tý bundě je mi moc teplo a potí se mi ruce“), na fyzické indispozice („mám alergii a ucítil jsem břízu“), nebo skálu samotnou („je to moc hrubý/hladký/akorát“). S kverulatny není radno si začínat žádné vážné vztahy na lano, dříve nebo později začnou vinu svalovat i na vás. Pokud nejste Pečovatel z následujícího bodu, nebudete si s ním rozumnět.

7.) Pečovatel

Pečovatelé bývají ženského rodu (ale buďme genderově neutrální) a jejich hlavním poznávacím znakem je to, že disponují širokým sortimentem pečených, vařených, smažených i marinovaných jídel a zákusků. Pokud vám dojde v půlce skály, vytřepete a přesto nemáte sílu, pečovatel je tu od toho, aby vám podal čokoládu, kterou absolutně netušíte, odkud ještě mohl vytáhnout. Pečovatele je nutno si předcházet, i když bývá splachovací a rozinku nabídne i zapřisáhlému nepříteli, rakouskému guidovi, který na něj právě shora vysypal půl kila štěrku a místo upozornění že padá kámen propukl v bujarý tirolský smích. Pozor, při setkání více pečovatelů v jedné lezecké partě hrozí riziko lenosti a obžerství.

 

Našli jste se? Podělte se s námi v komentářích o další stereotipy, které jsme my nevymysleli, nebo napište, jaké máte spolulezce – zjistíme, koho je nejvíc?

SKIALPCLOSING2o18

SKIALPCLOSING2o18

Začíná se nám formovat tradiční otevírání a zavírání skialpové sezóny!

I když závěr byl kvůli pracovním komplikacím komornější – Já a Káča. Heroes as fuck.

Místo a čas nejsou důležité. Ba co víc, jsou tajné. Objevili jsme fakt zapadlý winterraum, jeden z posledních návštěvníků (dobře, z posledních asi pěti set návštěvníků, but still!) byl Jean-Marc Bois, když si tam skočil na kafe při prvním sólopřechodu hřebene Alp vůbec! Ano, je tam stále stejná HuttenBuche od roku 1968. Takže tolik osvětlení, proč takové místo nebudu veřejně propagovat – je to takový náš malý tajný tip.

Ale když budete pozorní a trochu se posnažíte, možná z následujících fotek vydedukujete přesnou polohu…

Musí se totiž přejít přehrada,

projít tunel,

a to je potřeba na mačkách!

Co vám budu povídat, bylo dost hnusně a teplo = laviny. Do nějakého sedla jsme došli, ale protože poloha je tajná, není ani důležitá jeho výška nebo vzdálenost od chaty :-).

Pro tajné tipy pištne na info@movements.cz!

Luke

Team Movements

Highlander 2o17

Highlander 2o17

 

 

 

 

 

 

Alias soukromý Highlander – přihlášených jednotlivců nebo dvojic bylo skoro 50, v hlavní kategorii nakonec odstartovalo 21 Highlanderů a všichni dokončili….

Ještě pln intenzivních zážitků a reálnou bolestí v nohou a zádech se pouštím do tohoto reportu.

Dne 14.10. se odehrál už dvacátý ročník extrémního závodu Highlander. Počasí slibovalo příjmeně strávený den na naší krásné Vysočině. Za Movements.cz jsem nastoupil do závodu já a Martin a jako supportduo Stoupík s Leňou. Závod startoval něco po 11:30. Ještě než jsme vyrazili do úvodního běhu, tak mi kolega z Hudy dofukoval kolo a dopadlo to tak, že mi vystřelil ventilek i s redukcí kamsi do lesa. Nicméně pohotově s přispěním další dobré duše dal support team vše do pořádku a já jsem se o této příhodě mohl dozvědět až po závodě

Už při úvodním běhu se vyřítili dopředu chrti s ambicemi na vítězství. My s Martinem jsme byli rozumní. Následoval okruh MTB ze startu kolem Cejle do Mirošova a zpět na start, kde začínal i orientační běh. Chlapi měli oběhnout 4 shluky po 5 kontrolách, ženský 3. U třetího shluku jsme se s Marťasem potkali a společně vyrazili ke čtvrtýmu shluku až pod sjezdovku, kde se naše cesty rozdělili. On šel svou, lepší cestou. Já šel svou cestou, ale v jednu chvíli jsem měl pocit, že se z místních hvozdů už nikdy nevymotám.

Na kolo tedy Martin vyrážel s náskokem a já ho musel stahovat. Za Novým Rychnovem jsme se „zbavili“ dvou soupeřů. Jeden vypadal dost zdrchaně při tlačení kola do kopce, a druhý o kousek dál prorazil. Marťase jsem docuknul a poodskočil mu o kus dál v dalším trháku. Nahoře na Křemešníku jsme se znovu potkali, zabloudil jsem, což nebylo poprvé ani naposledy. Následoval krásnej sjezdík po modro žluté značce. O kus dál jsem měl úsměvnou příhodu. Kousek za kontrolou jsem potkal závodníka jak kouká do mapy. Říkám mu, „kontrola byla na závoře“ a on „já vím, my jsme šli sráát 😀 “ Zvesela jsem jel dál. Po chvíli jsme dorazili na liščí kameny na bouldery. Opět jsme se Martinem potkali a byl tam připraven náš support team, který přispěchal s banánem a pitím. Na boulderu měli chlapi nasbírat 45 bodů a jednotlivé cesty byla klasifikované 5, 10, 15, 20 bodů. Já jsem se musel spokojit s 5 a 10-ti bodovými cestami. Marťas udělal nějakou 15ku (myšleno hodnotu cesty) a v o dost lepším čase než já. Takže se zase vydal na trasu dříve. A znovu ho sjíždět. Jaké klišé dnešního dne. Povedlo se a na Klechták na lukostřelbu a kanoe jsem příjel se předstihem. Lukostřelba se nadočekávání povedla a tak bylo jen jedno trestné kolečku po 250m. hurá na kanoi, která byla formou orienťáku od bodu k bodu, takže jsme rybník projeli křížem krážem. Ale naštěstí nefoukalo. Marťas zase začal stahovat svým pádlovacím umem. Od supportu jsem přijal zase nějakej ten banán a pak už nás čekal krutej výjezd po modré, dále pak dolů na louku a odtud po žluté další dokopec v podstatě až do cíle.

Cílové pivo jen zasyčelo.

Suma sumárům jsme ztrávili na trati asi 5 a půl hodiny. Vítěz asi jen 4 No, snad nám někdo z Movemenst.cz zlepší příští rok reputaci!

 

Roman „Maňas“ Pospíchal

Team MoveMents.cz